Náš názor na Vánoce a to, jak je vnímáme, se utvářel už v dětství. V době, kdy jsme s dychtivým jiskřením ve velkých dětských očích vyhlíželi Ježíška, aby nám předal dárky. Ty, o kterých jsme většinou věděli, kde jsou ukryty ve skříních rodičů, jejichž důvěra v nás několikanásobně převyšovala fantazii, s níž dárky ukryli. A to, zda jsou pro nás dnes jen komerčním výsměchem poklidným svátkům, upachtěným a udřeným úklidem a pečením, nebo jsou dobou, kdy se celá rodina v lásce a pokoji se jde u sváteční tabule, to je výsledkem toho, jak pro nás vánoce připravili naši rodiče v našem dětství.
Přestože se tak mluví o tom, že Vánoce patří především dětem, jsou to rodiče, kteří jim vetknou masku svého ducha. A tak malý tvoreček na Štědrý den většinou pozoruje upachtěnou maminku, kterak dodělává poslední kousky cukroví, umývá poslední okno a připálí vánočku. A nešikovný tatínek nadává u stromku, protože mu upadla a samozřejmě se rozbila předražená křehká ozdoba a podrážděně a netrpělivě usměrňuje své potomky, kteří se mu s nadšením snaží pomáhat, ale vrší ozdoby na jednu stranu, aby byly nejlépe vidět a stromek se již povážlivě vychýlil ze své osy. Čímž pádem hrozí každoroční pohroma v podobě pádu vánočního stromku, nejlépe zapáleného.
A já si tak říkám, jestli ten štědrodenní půst nemá skutečně něco do sebe. Vždyť k salátu, připravenému den předem, aby byl pěkně uleželý, stačí naporcovat, obalit a vysmažit kapra, a to se už dá udělat v klidu a bez jiných emocí, než je štěstí a lás