V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala.
Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka, než zboří
barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu, a ten
se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal.
Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi
úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky. Až po nějaké době
mi přišlo divné, proč šéf tak vytřeštěně zírá do talíře
a nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla.
Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo,
bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na
to stát a tupě zírat na stůl před šéfa. Před sebou měl rozprostřené
gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na něm místo příboru
lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé
rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách.
Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji
rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal,
až mu tekly slzy. Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše
napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící
tu "šlichtu" snědl a ještě zdvořile poděkoval. Když přišel
manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já mu
to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel
s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod.
A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě
s dětmi žebrající u kost