Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po
každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce,
je mi zle. Proto bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v
chodbě nevyzuje. Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně
naběhla. Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív, protože
se u nás po poledni zastaví jeho šéf. ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala
jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku a nikde ani smítko.
O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu.
A taky jsem se chtěla vytáhnout. Zápolení s hadrem připomínalo
desinfekční maratón, na sporáku syčela voda na domácí knedlíky
a v kastrolu se tetelili ptáčci. Děti až těsně před obědem
dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách vypadaly jako andílci.
Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony
se začaly hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků
dožadovat svého papůůů. Knedlíky potřebovaly ještě nějakou
tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval u dveří zvonek. V poklusu
jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že je to manžel, houkla
přes rameno: "Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet
nebudu." Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí,
když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. Nebyl to manžel,
ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní, jmenuji se Dvořák
a mám zde počkat na vašeho pana manžela." Polilo mě horko a honem
mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá j