Kakofonní pokadence aneb smradlav kantil'na
(čím více, tím lépe)

Sychravě zrána potkal jsem starší paní,
na vodítku kříženec kulhající za ní.
Předjaří bylo, váhavě s hovny taje sníh,
obezřetně kutnu podkasal si časný mnich.
Ale co podkasat sobě mám?
Nelze se vyhnout, bezpočet jich,
uklouz' jsem, ozval se smích.
Tehdy ráno potkal jsem zmučenou Zemi
hrozivně hustou hordou humanity,
zcestností myšlení, lidmi všemi.
Dochází slova, verše, věty,
jak těžko mezi hovny básně pěti,
ve sněhu a lidí, té kalné změti.
Za jitra, zrána potkal jsem lidské skřety,
co pokálí, promyslí vše, pošlapou květy:
A čas pomine L(l)idský,
jiné vynoří se Světy! Kulihrášek v metru
Kulihrášek vždycky v metru
chodí pěkně v teplém svetru.
Z tunelu vzduch chladný sviští,
vlak když fičí k nástupišti.

A na hlavě čepici,
nesmějte se, pepíci!
Porazí vás rázem rýma,
v podzemí je řádná zima.