jsem ted dojatej tím ,že si tady píšu s člověkem ,kterého asi nikdy neuvidím o svých životních ranách.A on je na tom zcela stejně.Kolikrát ani nevím jestli se chci trápit nebo ne.Ta bolest v tom srdíčku je tak obrovská ,že ji nikdy ničím nezalepím.Nepatřím zrovna mezi ty lidi ,kteří takovýhle věci hází za hlavu a ty určitě taky ne.Strašně věcí mě dojímá až k pláči a já si vždycky vzpomenu jenom na to kdy jsem býval opravdově štastný.Ted ti píšu a slzy mi tečou po tváři.Nechci ti hrát na city to v žádném případě.Jak se to říká Chlapi nepláčou,ale jo někdy víc jak ženský.