buzno čti: Prudký vítr ohýbá v nárazech stromy v ne­mocniční zahradě. A pokaždé se ty stromy tak hrozně rozčilí, uvádí je to v zoufalství, zmítají sebou jako zástup v panice; nyní se zastavují a třesou se, to nás to prohnalo, tiše, neslyšíte nic? Běžme, běžme, už je to tu zas.
Mladý člověk v bílém plášti se klackuje za­hradou a kouří si cigaretu. Patrně mladý dok­tor; vítr mu čuchá mladé vlasy a bílý plášť pleská ve větru jako prapor. Jen si rvi a čuchej, divoký větře; nemají-liž děvčata ráda, hrábnout si všemi prsty do takové ježaté a samolibé hří­vy? Jaká vlající a vztyčená palice! jaké mládí! jaká nestoudná spokojenost se sebou! Po ces­tičce běží mladá ošetřovatelka, vítr jí rýsuje na zástěře pěkný klín; rovná si oběma rukama vla­sy, vzhlíží zdola k vlajícímu dlouhánovi a něco mu rychle povídá. Nu, nu, sestro, proč takový pohled, a proč ty vlasy
Mladý doktor odhodil skvělým obloukem ci­garetu a jde rovnou přes trávník dlouhými kro­ky k pavilonu. Aha, někdo vám umírá; i jest nutno jít tímto medicinským krokem, který zná­zorňuje spěch, nikoli však rozčilení. K lékař­skému zákroku sluší se přistoupiti rychle, ale s klidem a rozvahou; pročež pozor, mladíku, abyste se neunáhlil jda k loži umírajícího. Ty však, sestřičko, klusej lehkými kroky chvatu, jimiž se vyjadřuje milosrdná a služební horli­vost, nehledíme-li už k tomu, že ti to sluší vzhle­dem k tomu a onomu, co tě zdobí tělesně. Děvče jako lusk, řeknou lidé; škoda takové pro špitál