Tak se mám zase dnes čím pochlubit. Znáte to, to ráno, kdy se díváte na již několikátou vroucí kávu a očima by jste jí chtěli pomáhat v chladnutí, aby se už konečně dala pít, protože ona je ta jediná, která Vás zachrání a Vás organizmus to ocení a chytne na první otočení startovacího klíčku. Tak si tak tupě zírám na ten kbelík kafe a čekám až se dá pít a v tom telefon. asi jste zapomněla, dnes je úklid garáží, byla by jste tak moc hodná a vyjela s autem?... Já si z toho hovoru zapamatovala hlavně to , že jsem HODNÁ, a tak jsem popadla klíče od bytu, auta a jen tak v tom domácím oblečení, sjela těch 11. pater do garáže. Poprvé jsem se zamyslela, jestli jsem nebyla hodná až moc, bylo před domem, kde parkoviště bylo beznadějně plné. Místo na zaparkování jsem našla daleko. Na to, že jsem byla v oblečená (Minko, ty se vždycky ptáš, co to mám za tričko), tak tohle bylo tak maximálně o pět čísel delší, bílé, na předku medvídci a plno srdíček, na nohou teplé vlněné ponožky (ty jsou součástí mého jakéhokoliv modelu) a na nohách pantoflíčky. Tak si myslím, že na takovéto oblečení bylo to místo až moc a moc daleko. A ke všemu jsem musela jít nazpátek opatrně, protože se to pěkně smekalo. A už vůbec jsem nebyla nenápadná (vzhledem ke své výšce), jak jsem si původně myslela, že budu.