Opravdu moc často autobusem nejezdím a tohle je jen taková drobnost.
Mívala jsem kancelář na Praze 8, klidné místo, ale dost přestupování. Poslední přestupová štace byla autobusem, který měl trasu od Holešovického nádraží a končil u ZOO. Jezdila jsem s ním jenom jednu stanici, ale za to pěkně dlouhou. A tak vám tak jednou čekám na tom nádraží
a bylo vedro k zalknutí. Autobus jako na potvoru vynechal a tak se na stanici nashromáždilo hafo lidí. Myslím, že ten výraz zoufalství (ježíš,kde ten autobus zase je?), měli všichni . Nervozně jsme podupávali a sledovali ručičky hodinek, jak se neúprosně bliží začátek pracovní doby. Náhle se všem rozjasnily líce. V zatáčce se objevil vysněný autobus. Ten však vyplivl ze sebe lidi a poodjel užít si svých dvacet minut přestávky.
zklamaně se nám protáhli ksifty.Bylo nám jasné, že dneska nikdo z nás včas do práce nepřijede. Tu, jak dobrá víla, zjevila se dispečerka, přišla k řidiči a povídá " Franto, Zdeněk vynechal, musíš ihned vyjet."
"ale já mám přestávku."
To máš smůlu, jeď".
Děkovali jsme té dobré ženě, že tuto situaci tak dokonale zvládla a s veselou jsme se nahrnuli do autobusu, nic zlého nečekaje.
Už když autobus vztekle zavrčel Vrr, vrr, mohlo nám být jasné, že to nebude jen tak, ale byli jsme slepí a hluší. První signál, že se něco děje,zazněl, když nezastavil na zastávce,kde jsem běžně vystupovala. V Autobuse to začalo divně šumět. Při druhé projeté zastávce se začalo z autobusu nesměle ozývat " já chci vystoupit ". P