já jsem "emilovým syndromem" trpěla taky.Ale když už je člověk dost dlouho na světě(vidíš,jak se vyhýbám tomu,abych napsala,že mám po sezóně?),tak už má ve svých názorech dost jasno.Nechci tím říct,že věk je patent na rozum,spíše zkušenosti,hlavně ty zlé Tě donutí k tomu,že už se s lidmi tak nepářeš.Možná Ti to zní krutě,samozřejmě,že nechodím po světě a nekritizuji je,pokud nepřekročí hranici,kdy už nemůžu držet hu...Zkrátka se s lidmi,kteří mi nesedí nestýkám a když není vyhnutí,tak se hodně snažím ovládat,ale ne za tu cenu,že tím utrpí mé duševní zdraví.A mezi opravdovými přáteli se kritika snáší dobře.Nevím ale,jak bych to řešila ve vile,není kam utéct,musela bych se moc hlídat a to by mě ničilo,na to bych fakt neměla.Myslím,že je Ti jasné,že tohle bylo o skutečném životě a v tom mi "emilův syndrom" nehrozí.