Např. v USA se tvorbou beletrie tedy prózy a poezie, nikoliv příruček Jak zaručeně zbohatnout nebo Jak ulovit bohatého manžela uživí vzhledem k počtu obyvatel nepatrná hrstka autorů literárních bestsellerů. Ti se na druhou stranu stávají většinou multimilionáři. Ani ne tak samotným prodejem knih, jako spíš díky prodeji autorských práv filmu a televizi nebo spoluprací na tvorbě filmových scénářů. Velké peníze se zkrátka vydělávají především tam, kde se prodává obraz, nikoliv myšlenky.

Novou knihu Jiřího Kulhánka si jistě nepřečte víc než deset tisíc čtenářů. Z hlediska počtu obyvatel republiky zanedbatelný počet. Ani ty komerčně nejúspěšnější tituly z hlavního proudu literatury na tom nebudou řádově lépe. Každý nový film režiséra Trošky uvidí na nejrůznějších médiích od návštěvníků kin přes majitele videí a DVD přehrávačů po vysílání v televizi, dejme tomu, tři miliony diváků. Podle ohlasů jeho posledních filmů v kinech, (kde návštěvníci kin patří oproti divákům televize a videoprodukce k těm náročnějším), vykazovali tito návštěvníci vysokou spokojenost kolem 80%.

Dovolím si přitom tvrdit, že všechny tři Troškovy Kameňáky patří ve světové kinematografii k něčemu zcela unikátnímu. Takové věci vznikají ve filmových studiích mimoděk, jako kouzlo nechtěného, a šéfům ateliérů způsobují bolení hlavy. Většinou se je vedeni pudem sebezáchovy neodváží poslat do kin, a tak tyto výtvory putují rovnou do videopůjčoven. Kdo by se je odvážil přirovnat k tzv. americkým buranským kome