Petr Zvěřina intrikuje, pomlouvá, usmívá se na toho, u koho se mu to jeví výhodné. Člověka, kterému podá ruku a na kterého se culí, je schopný o dvacet vteřin později za zády ponořit do nejhlubší slovní žumpy. Cítí-li moc, chová se arogantně, necítí-li ji, lísá se. Rozhodně si o sobě nemyslí, že by byl intrikánem nebo zloduchem. Naopak, to pravděpodobně jediné, co říká opravdu upřímně, je jeho názor, že je neslušnějším a nejnormálnějším obyvatelem vily. Věří, že ho lidé venku milují. Koho jiného by koneckonců milovat měli, ostatní VyVolení jsou podle něj pakáž, i když jim všem společně tvrdí, že je má rád. Současnou hysterií proti sobě by byl jistě absolutně šokovaný.
Petr Zvěřina dokonale ztělesňuje přesně to z české společnosti, co si neradi přiznáváme. Ztělesňuje to barevně, plasticky, otevřeně, prakticky v přímém přenosu. Proto nám rve žíly, proto ho nenávidíme mnohem osobněji než pedantskou prostitutku Reginu, slabošského skina Jana, trapného extroverta Sašu nebo nevzdělanou Moniku. Vyrovnáváme se v něm sami se sebou. Musíme ho rituálně obětovat, abychom byli schopni snést vlastní podvědomou vinu za jeho chování. Je v nás mnohem víc Petra Zvěřiny, než bychom si přáli.