Láska vítězí, láska je nejsilnější, láska je nepřemožitelná. Láska je kouzlo, láska je úžasná, láska je něco, co se nedá popsat, láska změní člověka k nepoznání, láska je prostě láska.

Tak na toto jsem věřila ještě před pár hodinami, do ty doby, než mě ranil ten, jehož mám tak ráda. Už se mi nechce ani věřit, že by láska byla tak mocná. Je ale tak těžké vzdát se posledních nadějí, které nutí člověka vstát vůbec ráno s postele a pokaždé se znovu a znovu nadechnout.
Říká se, že žádná bolest se nesnáší hůř, než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.....no nevím jestli je to tak naprosto pravda, vzpomínky sice bolí, ale děkuji za to, že se to stalo a že to bylo tak krásné, daleko víc mě bolí myšlenka, že bych o toho člověka měla přijít. Že by mi už v životě nenapsal a nechtěl mě vidět, to je moje největší bolest. Daleko horší, než když jsem seděla vedle milované osoby a ona mi ničila mé sny, naděje a lásku, aspoň jsem mu mohla být nablízku a doufat. Už tolikrát jsem mu řekla, jak mě to mrzí a jak ho mám ráda i to, že ho nechci ztratit, ale nepožádala jsem ho, aby mě neopouštěl. Stejně by mě asi opustil. Je tak kruté vědět, že osoba kterou máte rádi, se vás štíti, když jsem to zjistila, málem jsem umřela. Kéž bych aspoň věděla proč. To asi chápe jen on, nikdo jiný. Nabídla jsem mu lásku čistou a silnou, on ji odmítl. Všichni mi říkaji, že kdyby mě měl opravdu tak rád, neudělal by to a nebo by si to už uvědomil a dal mi šanci. Jenže on přestal bojovat, kdybych aspoň věděla, že by