Celá historka se samozřejmě roznesla
po firmě a následně po všech stavbách v širokém okolí. Šéf
prý to líčil na poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se dveře, a
než stačím pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale
vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi.
Když se všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin,
přijal jsem pozvání na oběd. Chlapi, já myslel, že je po mně,
když jsem dostal dětský prostírání - asi abych paní domu neupatlal
ubrus - polívkovou lžíci - nejspíš abych si příborem neublížil
- a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem.
Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal
sako, a že mě tou lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas
vysvětlilo, jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako
ty děcka. Proto bacha, až půjdete k Martinovi! Vyzout už před vchodem
a ničemu se nedivit!" Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby - když
u nás obědvali - neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám, nebo
mě nakrmíš? Hele, chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor!
Prostírání s kačenkou by nebylo? A už od dveří řvali: "Já vím,
jsem dobytek a mám si uklidit boty!" Přesto na vyzouvání návštěv
trvám, i když už je nenazývám dobytkem.